Chemoprojekt vznikl v září 1950 sloučením specializovaných projekčních složek různých podniků pro plánování nejrůznějších chemických provozů za první pětiletky. V Pardubicích, budovaném celostátním centru chemického průmyslu, vznikla významná pobočka. Chemoprojekt zprvu sídlil na řadě míst – zčásti v Rybitví, kde původně část personálu pracovala v projekci Synthesie, ale i v Rosicích nad Labem, v rozestavěné budově nového železničního nádraží a dokonce v restauraci Zelená žába. Zřejmé potíže takového provizoria vedly ke snaze o výstavbu ředitelství.

Stavební program projednalo pražské ředitelství podniku. Projekt připravoval v tamním Stavoprojektu tým Augusty Müllerové, výrazné osobnosti levicové avantgardní architektury a manželky Ladislava Machoně. Pod návrhy ze září 1952 je vedle Müllerové podepsán i František Cubr. 

Na vyhrazeném staveništi na rohu dnešní Sukovy ulice a Pernerovy ulice stál přízemní dům v majetku Ladislava Machoně. Zhmotňoval paměť místa: nesl štukový reliéf sochaře Miloslava Bašeho připomínající, že v něm zemřel po své nehodě železniční inženýr Jan Perner. Měl být zbořen, pojetím nezapadal do koncepce přestavované ulice Čsl. Armády. Sloužila jako paralela sílící dopravou přetížené třídy Míru, díky čemuž měla do budoucna parcela nabrat na významu. Müllerová si to dobře uvědomovala: „Je nutno projekt budovy Chemoprojektu posuzovati nejen s hlediska vlastní potřeby a jí odpovídající náplně, avšak současně s hlediska výstavby města a funkce výtvarné, kterou tato veřejná budova národního podniku v organismu města má splniti a plně uspokojiti.“ Další podmínkou, s níž se musela vyrovnat, byl záměr vystavět na protější straně Pernerovy ulice obytné domy typu T15/52. 

Müllerová navrhla pětipodlažní budovu na půdorysu L. S vědomím budoucího významu severního průčelí do dnešní Sukovy třídy situovala hlavní vstup právě tam, přestože trakt v Pernerově ulici měl být delší. Počítala i s budoucím rozšířením objektu o navazující křídlo směrem k západu. Výškově mělo ředitelství navazovat na protější obytné domy, včetně snížení nároží odpovídajícího úrovni terasy sousedního bloku T15/52.

Velkou pozornost věnoval tým architektky fasádám. Zvolil klasicizující styl s pevným soklem, odděleným – opět po vzoru sousední bytovky – etážovou římsou od horních podlaží. Kraje křídel měly opticky odlehčit řady lodžií. Největší pozornost se soustředila na vstup zdůrazněný dvojicí karyatid nesoucích stříšku předloženého schodiště. Rytmus široké frontě, která hrozila monotónností, dávala sdružená okna s parapetními výplněmi. Dílčí prvky podle autorky odkazovaly na místní renesanční tradici. V návrhu Müllerová a spol. pamatovali i na přenesení Pernerovy pamětní desky ze staršího domu, určeného k demolici. Navrhovali ji osadit na severní stranu nároží. Trojtraktový interiér měl poskytnout zázemí 350 pracovníkům.

Kvůli výrazné kritice Ministerstva stavební techniky z října téhož roku stavba podle návrhu Augusty Müllerové nevznikla. Podle anonymního úředníka by bylo možné ředitelství v exponované urbanistické poloze „použíti k vytvoření význačnějšího architektonického účinu.“ Vadila komplikovaná střecha nebo složité fasády. Celkově doporučoval „zklidnění“ podoby domu, včetně odstranění karyatid a překomponování pamětní desky. Přesto ministerstvo vydalo požadované povolení k výjimce z uplatnění typové předlohy: Chemoprojekt si pro svůj význam zasluhoval atypické řešení. Podobně se vyjádřil v listopadu 1952 i pardubický Jednotný národní výbor, který o měsíc později vydal demoliční výměr na starší dům na staveništi. Ředitelství však vzniklo podle nového projektu Josefa Jiřince. Celkově lze návrh Augusty Müllerové hodnotit jako pozoruhodnou ukázku socialistického realismu v dobové architektuře.

JI