Theodor Petřík se narodil do rodiny se zemědělskou minulostí, jeho otec byl však lékařem. Po studiu na táborském gymnáziu absolvoval v roce 1908 obor pozemní stavitelství na české technice v Praze. Od absolutoria vysokoškolských studií byl Petřík až do své smrti zaměstnán na Ústavu pozemního stavitelství na pražské technice. V roce 1909 se Petřík zúčastnil s překvapivě progresivním, ale památkově citlivým, projektem soutěže na přestavbu staroměstské radnice. Řešení tohoto prostoru se také stalo tématem Petříkovy dizertace (Význam staroměstského náměstí v regulaci Velké Prahy). Své realizace do roku 1915 spojil Petřík s architektem Karlem Roštíkem. Společně navázali na Petříkův úspěch v soutěži na Staroměstskou radnici (získal druhou cenu), a zúčastnili se obdobně významné soutěže v moravské metropoli: na české divadlo v Brně. Ze soutěže se nakonec nic nerealizovalo, avšak vyvolala potřebnou diskusi o moderní architektuře na Moravě. Ze spolupráce s Roštíkem vznikla řada rodinných a činžovních domů i školních budov: Dům U Kamenného stolu na dnešním Karlově náměstí, vila čp. 256 na Hradčanech, návrh školy v Brandýse nad Labem a první návrh rolnických učilišť v Hradci Králové. Samostatně Petřík navrhl vilu manželů Novotných za Bechyňskou branou v Táboře s krystalickým ornamentem v mansardovém štítu a úpravu klasicistní záložny v Táboře z roku 1910. Po první světové válce začal Petřík spolupracovat se svou manželkou a někdejší žačkou, první promovanou architektkou na území Československa, Miladou Petříkovou-Pavlíkovou. Petřík navrhl dvě rozhledny – jednu u Tábora, druhou u Žamberku, obě připomínají použitím šindelů a kyklopského zdiva v podnoži lidové stavby.  S Miladou Petříkovou-Pavlíkovou spolupracoval na dokončení projektu rolnických učilišť v Hradci Králové – Kuklenách a přilehlém areálu čítajícím kromě hlavní kubistické školní stavby také cvičné stáje a sila. K zemědělskému školství přispěl také návrhem školního statku Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Uhříněvsi. Na přelomu 20. a 30. let se Petřík začal podílet na výstavbě kampusu Českého vysokého učení technického v Dejvicích, kde uplatnil monumentální formy a moderně barokní půdorysné dispozice. V průběhu 20. a 30. let se Petřík zabýval také navrhováním vil – vily Bedřicha Honzáka v Hradci Králové, vily Stanislava Zemana ve Šlapanicích, vily Vladimíra Petříka v Praze či vily v Horní Rovni. Všechny tyto stavby rozvíjejí umírněné kubizující a klasicizující tvarosloví a aktualizují principy, materiály a formy tradičního lidového a venkovského stavitelství: žudro, kyklopské zdivo, dřevěné prvky, mansardová střecha, tradiční trojúhelníkový štít atd. Nejvýznamnějším přínosem Theodora Petříka pro meziválečné stavitelství a architekturu byly ale jeho teoretické výzkumy v oblasti zemědělské architektury a její modernizace. Petřík měl také možnost své výsledky testovat v praxi: navrhl vepřín ve Voděradech (1920), komplex Státního výzkumného ústavu bramborářského v Německém Brodě (1926–1929), velkostatky na Mladoboleslavsku či hřebčín v Topolčiankách. Petříkův přínos pro českou moderní architekturu spočívá kromě cílevědomých a přesvědčivých výzkumů hygienizace a racionalizace zemědělských staveb a jejich aplikace v rozvíjení umírněné moderní architektury, v níž dokázal propojit principy prosazované geometrické a puristické moderny s tradičními, až archetypálními venkovskými formami a stavitelskými postupy.      

LZL